Korutany květen 2008

O druhých květnových svátcích jsem si dopřál třídenní sólo jízdu Rakouskem – dolů až ke slovinským hranicím a zase nazpátek. Původně to měla být cesta čtyřdenní, jejímž cílem byly slovinské silnice v oblasti masivu Triglavu a Bohinjského jezera, ale díky horšícímu se počasí jsem se u slovinských hranic otočil a raději si užíval suché silnice rakouských Korutan a Štýrska.

Na poměrně podrobně vyvedených mapách je celá moje cesta. Na první mapě celek, na dalších detaily. Vždy platí žlutá stopa.

Kilometry jsou uváděny z přechodu Halámky na přechod Nová Bystřice.

Vyjížděl jsem ve čtvrtek ráno a i cesta po území středních a jižích Čech byla vcelku pohodová. Slabý provoz a příjemná teplota. Silnice už se, s vidinou blížícího se mnohem lepšího svezení po těch rakouských, dají nějak přetrpět.

V Halámkách jsem více méně ze zvyku dotankoval dražší benzín než je v Rakousku a „překročil“ hranice. Skoro jako mávnutím kouzelným proutkem přestal Triumph poskakovat, řízení se zcala uklidnilo a jízda začala být velmi příjemná.

Po zcela motorko- a téměř autoprázdných silnicich jsem dojel až do Ybbsu nad Dunajem. Tady jsem dotankoval něco tekutin do sebe, a také se ke mně na něco málo km přidal kluk z Hořic jedoucí raftovat na Salzu. Užíval si se mnou asi 70 km krásného svezení kolem Velkého Ötscheru až do Gusswerku. Tam odtud už jsem si to zase vrčel zcela sám, přes Seebergsattel a Alpl až do svého oblíbeného hotýlku Posch v Sankt Jakob Im Walde. To byla taková sázka na jistotu. Bezva postel, skvělá večeře a zakryté stání pro Tigera. Co kdyby náhodou začalo pršet.

Sankt Jakob Im Walde je už naše téměř tradiční základna pro občasné, vlastně skoro pravidelné vyjížďky na parádní štýrské a korutanské horské silnice.

V pátek jsem byl v sedle hned po osmé ranní a za citelného chladu jsem sjížděl do Waldbach v domnění, že si tam před další jízdou dotankuju. Překvápko. Pumpa je pryč. A tak jedu dál, po krásných silnicích, projíždím rozkvetlá štýrská městečka a je mi naprosto fajn.

Tiger dostává svou oblíbenou potravu v Birkfeldu a vyrážíme zase po trochu jiných silnicích na náhorní planiny kolem Teichalmu. Zase jsem na silnicích většinou úplně sám. Občas potkávám pouze nějaký traktor. Odtud až do Grazu si užívám stále naprosto perfektní a prázdné silnice.

Průjezd Grazem si chci usnadnit tím, že zapnu GPS a zadám Deutschlandberg, což je první větší město, kam mám odtud namířeno. GPA mi radí jet dost velkým obloukem kolem města a já dělám opravdu, ale opravdu velkou chybu, že nedávám na její dobře míněné navigační rady. Jí navzdory jedu napříč centrem a cesta mi trvá o dobrých 45 minut déle, než mi vykalkulovala s objezdem. Zkušenost pro příště.

Jakmile mám za sebou poslední domy štýrské metropole, je nám oběma zase hej. Do Deutschlandsbergu dojíždím kolem poledne a začínám vážně uvažovat o smysluplnosti jízdy do slovinských hor. Válejí se tam těžké mraky nevěštící nic příjemného. Abych ale nestahoval kalhoty moc daleko před brodem, jedu dál k jihu, do Eibiswaldu, a tady stáčím na Soboth a Lavamünd. V dokonalém užívání si tohoto 42 km „krátkého“ nádherného úseku mi lehce vadí pouze periferní sledování dešťových mraků na jihu. Je to jasné, v zájmu užívání si ježdění točím k severu.

Volným tempem projíždím Wolfsberg a v Twimbergu odbočuju, spíš vlastní chybou a nepozorností přímo na Zeltweg. Původně jsem si chtěl užívat zatáčky přes Packsattel na Köflach a odtud na Zeltweg. Příště.

V Zeltwegu si dávám pozdní oběd. Odtud jedu po silnici 336 do Liesingtalu a přes Trofaiach vyjíždím do sedla Präbichl, kde si dávám poslední fotografickou pauzu.

Sjíždím do Hieflau a na třikrát odbočení doprava se dostávám do údolí řeky Salza, kterou v podvečer dojíždím do penzionu v Greithu. Cestou sleduji raftaře a kajakáře, kteří si užívají podvečerní sjezd této krásné říčky. Jezdí sem také hodně lidí od nás.

Těch 414 km uteklo jak voda.

Sobotní ráno je chladné, v údolí se povaluje lehká mlha a z vyhřátého pelíšku se mi zrovna nechce. Ale cesta je celkem dlouhá, zase přes 400 km, a tak jdu na snídani a chvilku po osmé už jsem zase v sedle. V zastíněném údolí je celkem dost chladno. V Gusswerku odbočuji doprava na č. 20 a tady už svítí sluníčko. Při přejezdu Niedralpl už je příjemné teplo. Tak právě na jízdu. První zastávka je v naší oblíbené motorkářské hospodě v Kalte Kuchl. Zase je tam úžasná atmosféra, ještě dochucená promo akcí DUCATI. Nový Monster se zkrátka musí pořádně odprezentovat. A tohle místo je pro to naprosto ideální.

Dávám si kafíčko a obligátní štrůdlíček a zase jdu do sedla a frčím si to na Sankt Pölten. Odtud jsem vždycky jezdil na Krems, ale tentokrát to beru směrem severozápadním na Aggsbach Dorf a proti proudu Dunaje na Melk, kde je most. Po přejetí Dunaje se chvilku povaluju a koukám na nákladní a výletní lodě plující proti proudu veletoku.

Silnice 216 odtud stoupá hezkým, zalesněným údolím až k odbočce na č. 36 a odtud skoro až k Zwettlu.

Až sem si skoro neuvědomuji blížící se krizi. Krizi v podobě českých silnic. Až na přechod v Nové Bystřici je to naprostá pohoda. Tady definitivně končí. A i když se zdá, že se tu a tam objevují nové, krásné a rovné, myslím ne hrbaté úseky, je to pouhé zdání. Realita je taková, že naše, s vynaložením naprosto neúměrných nákladů postavené nebo zdánlivě zrekonstruované silnice, proti těm „obyčejným“ a letitým rakouským, nestojí za nic.

A tak Tiger, ač obdařen opravdu kvalitním pérováním a tlumením, jehož jízdní vlastnosti jsou opravdu dokonalé, poskakuje a poskakuje a nohy, zadek, ruce i záda, dostávají hezky zabrat.

Za ty tři dny jsem si užil víc než 1200 km. Díky tomu, že jsem jel sám, jsem si dokonale užil vlastní tempo a zastávky, kde mě napadlo. I to má něco do sebe. I když ježdění v dobré partě je přece jenom větší sranda.